Začali jsem klasicky odpoledním trampingem proti proudu řeky, buší se brodíce a rokliny přes visuté mosty překračujíce. Na most typicky nesmí více lidí najednou, takže se doba zdejšího trampování často dost natahuje.
Když jsme došli znavení na chatu, čekalo nás tam krásných 28 lidí v chatě pro 26 lidí. Koukám, kolik volnejch postelí, a prej že ani jedna. Ou je! Na to jsem se potřeboval trochu vzpružit tělo i ducha, a tak jsem dal véču pro tělo, dva panáky whiskey pro ducha, a dal se do pátrání, kde je chyba. Po chvilce jsem zjistil, že tam je desetičlenná skupina dětí se dvěma dospělákama, kteří si nezabukovali chatu a jsou tam "načerno". Co teď jako s něma, že jo, poslat je za vačicema do buše mi přišlo krutý. Jelikož někteří dospěláci mají obdivuhodnou vlastnost řešit podobný krizový situace pokyvováním ramen a kroucením hlavou jakože "no to opravdu nevím, co teď v téhle bezvýchodné situaci dělat", udělal jsem to po svým: děcka nechal smrsknout dvě na jednu matraci, ať se učí už od mala co je to punk, ty dva dospělý maňase poslal na zem na moji karimatku, na ty 4 volný matrace poslal postarší a ženský osazenstvo naší grupy, a sobě a Francoisovi udělal punkbed na dřevěný podlaze u krbu. Punkbed se dělá tak, že hodíš na zem spacák, vedle toho flašku whiskey, abys kvalitně usnul, a vedle toho pár polen a sirky, to až díky tý whiskey budeš spát špalek a necháš vyhasnout oheň v krbu a vzbudí tě až zima nad ránem a tys mohl rozdělat novej oheň, aniž bys opustil svou punkbed. A tak jsem se jal usínat, rozuměj pustil se do tý whiskey, a trochu blbnul s děckama, který měly z toho novýho uspořádání dost tak čurinu.
Druhej den ráno jsem se vzbudil, prokřupal kosti, dal společný foto naší grupy,
a začali jsme se plazit navrch. Kilometrový převýšení nedali hned 3 lidi, kteří se rozhodli vrátit. Já, Francois, moje čínská sestra Emma a švédský horal Hannes jsme to dali jak páni a už si ujížděli na alpinský krajině nad úrovní buše.
Stoupali jsme výš a výš,
až úplně nejvýš, a najednou jsme stáli ve výšce přes 1400m na Mount Jumbo a čekal nás dvoukilometrový úsek po hřebeni vostrým jako břitva. Obklopily nás mraky, začínalo poprchávat a vítr byl v nárazech tak silný, že nás občas srazil na kolena. Emma byla klasicky vysmátá jak lečo, ale bylo na ní vidět, že má dost, a Francois se taky netvářil, že by se mu chtělo jít dál. Já a švédský šerpa Hannes bychom to krok po kroku prubli, oba máme docela dost zkušeností z hor a byli jsme na podobný nečas připravení, nicméně dělit už tak malou skupinu se mi nechtělo a tak jsem po krátký poradě s Hannesem zavelel k ústupu. Jak říkají místní trampové - "Better safe than sorry", čili lepší zůstat v bezpečí, než toho pak litovat. Mrkni na ten nečas sám.
A tak jsme šli dolů a dolů, pořád jen dolů.
Po pár hodinách jsme došli zpět na parkoviště, kde nás čekal Tim s nejlepší vzpruhou na světě: veganskou pizzou. Zmizela v našich prázdných břichách během minuty a šecko bylo zase cajk. Šecko - bylo - zase - cajk.
Zpětně jsem fakt rád, že jsme to prubli přejít, a ještě víc jsem rád, že jsme to v kritickým místě obrátili. Je to samozřejmě vždycky těžký, ale o to víc důležitý si přiznat, že dneska to prostě nepůjde. Stejně ty hory zas miluju o trochu víc, než dřív.
Žádné komentáře:
Okomentovat